Jarmila Wiera Jelinek
Cesta z exilu do Ratiboře
Nuž Bohu děkujme ústy i srdci svými, zpíváme v jedné písni z první poloviny 17. století. A když si uvědomím, že stejnou písní povzbuzovali se i moji předci, když museli utíkat z české vlasti, cítím uvnitř úžas a vděčnost. Cokoli se jím přihodilo a jakýmikoliv cestami museli procházet hledaje tiché a suché přístřeší, podporovali se vzájemně, jak praví Písmo Svaté, a za zpěvu takových písní: Který každodenně nám i všem dobře činí, také když hladem zemřelo 17 otců z 54 rodin, které jako první začaly stavět obec Zelov, a Který od života matek našich s námi byl, také když každé druhé narozené dítě umíralo kvůli mnohým nepříznivostem... I ještě podnes drží stráž nad námi. Nejednou jsem se už ve svém více než půlvěkém životě zamyslela nad tím, jak nepřehlédnutelná je Boží prozřetelnost a skvělé Boží způsoby zacházení s člověkem i se mnou. Pocházím z chudé českobratrské exulantské rodiny. V mém prostředí stále se střídalo nadšení z české hrdinské vyznavačské minulosti se zájmem o to, jak vypadá dnešek národa, který moji předkové museli opustit, každodenní úsilí o statečné udržení si svobody vyznávání Ježíše Krista svým jediným Spasitelem, s neustálým vnitřním bojem dvou identit. Jako každý potomek exulantů i já jsem se musela vyrovnat ve svém povědomí s rozpolceností – jsem-li evangelička nebo Češka. Že je to podivná kombinace? Ale každý den nás nutil do odpovídání si na tento dotaz. Když nás chtěl někdo ponížit, pojmenovával zelovský kostel ne evangelickým, ale jenom českým. Nebo volal za námi: „Pepiki do Pragi!“. A my jsme se pořád snažili ujistit, co mu nejvíc na nás vadí – náš původ zdejší nebo spíše tento nebeský, díky kterému v našich rodinách po tolika pokoleních udržela se víra v Boha a nadějná důvěra Hospodinu.
V takovémto boji jsme se doposud snažili pomáhat stovkám exulantských potomků v Polsku a dnes, kdy jsme se s manželem ocitli tady, mezi Vámi Valachy a jinými přistěhovalci, už čtvrtý měsíc naplňujeme náš mnohaletý zájem o současnost národa naších předků. I když je zřejmé, že Bůh nemá vnoučat a každá generace se musí osvědčit sama, zda ji Bůh za něco stojí nebo ne, ti kteří jste měli věřící rodiče a prarodiče – dostali jste přebohaté věno. Dnes nemusíme zde probojovávat svoji identitu mezi otázkou národnostní a náboženskou, ale stejně bojovat o ni v dnešní konzumní společnosti dále musíme. Jinak ztratíme sama sebe mezi zajímavými inzeráty, skvělými návrhy, toužebnými záměry, vynucenými zakázkami a splyneme jako voda v naších potůčkách.
Ráda se s Vámi se všemi seznamuji a mám o Vás obrovský zájem – proto se ku přikladu oba dva s kateřinickým farářem rádi jdeme seznamovat s mladými lidmi i do takých míst, kde se zatím snad cítí lépe nežli ve sboru. Stali jste se mi velice blízcí a jednoduše mám Vás ráda. Proto Vás také zvu – přijďte se s námi zaposlouchat do Božího Slova, pobesedovat a zazpívat rovněž tu starou, známou píseň: Nuž Bohu děkujme ústy i srdci svými…
A někdy na shledanou se těší f. J.Wiera Jelinek
Sestra farářka zve každého, kdo potřebuje duchovní rozhovor – je možnost za ní přijít po telefonické domluvě (číslo uvedené v kontaktech) nebo ji pozvat do své rodiny. Zvlášť ráda přijme nabídku pohovoru s manželskými páry nebo s mladými, kteří se mají rádi a chtějí se vzít. Manželský život není žádná legrace, je to někdy těžká dřina – a to ví už skoro každý z nás (že jo?). A každý problém se dá společně vyřešit pokud je dobrá vůle z obou stran.Farářka také ráda navštíví nemocné a osamělé – když se tak cítíte – dejte jí jenom o sobě vědět. Té službě odevzdaná je sborová sestra Holubcová, která ráda navštěvuje nemocné a jubilanty. Těšíme se na kontakt s Vámi a doufáme, že i Vy se těšíte na nás!
